Osobnosti Poděbrad

Jiří z Poděbrad ( 1420 - 1471)

Od roku 1458 po zvolení českou šlechtou až do smrti roku 1471 českým králem. Stal se jediným českým panovníkem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty.Jiří se stal úspěšným panovníkem, který vzbuzoval respekt u mnohých doma i za hranicemi království. Od začátku své vlády se však musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením – výraznou většinou učené Evropy i domácími odpůrci (především z vedlejších zemí Koruny české a z německých měst Moravy) byl považován za husitského kacíře a povýšence nízkého původu, který se zmocnil panovnického trůnu neprávem.

Situace se dále zhoršila poté, co papež Pius II. začal na Jiřího naléhat, aby zakročil proti kacířským husitům. Král ho prostřednictvím zvláštního poselstva, vedeného Zdeňkem Kostkou z Postupic, žádal v březnu roku 1462 o potvrzení basilejských kompaktát (tj. především o zlegalizování kalicha a jmenování Jana Rokycany pražským arcibiskupem. Pius II. oba odmítl s odůvodněním, že kalich byl povolen jen první generaci husitů a s kompaktáty nikdy římská kurie oficiálně nesouhlasila. I když to ještě nebylo přímo řečeno, bylo jasné, že kališníci – s králem v čele – se tímto stávají kacíři.

více : Wikipedie.cz

 

Hynek z Poděbrad (1452 - 1492)

Byl synem Jiřího z Poděbrad,  autorem, který vnesl do literatury prvky renesance. Přeložil 11 novel z Dekameronu a přidal k nim jednu novelu vlastní, Hynkovy překlady vydal Antonín Grund, spolu s Hynkovým pokusem o původní českou novelu, pod názvem Boccaciovské rozprávky. Psal především zábavnou prózu, pro své překlady si vybral vesměs témata erotická. V jeho tvorbě se prolínají středověké a renesanční prvky. Důležité je, že tradiční středověké prvky užil ve skladbách jiného zaměření. Novum nalézáme v užití bezrozměrného verše. Nemalý význam má také to, že Hynek psal česky, přičemž jazykem humanistů byla latina. Byl vnímán jako hříšník a to pro cizoložství a smilství. Tak dostal jakási pomyslná přízviska - nejnemravnější a nejnecudnější, a to zejména pro svůj způsob života.

Jeho díla mají erotický nádech, projevuje se v nich renesanční pohled na svět. Jeho tvorba se dochovala v Neuberském sborníku, jehož vznik klademe do poslední desetiny 15. století. Sborník byl značně poškozen, některé listy vytrhány.

Zajímal se o alchymii. Je mu věnována část expozice v Muzeu alchymie v Kutné Hoře.

1) próza: O štěstí; Ctnost, Rytíř a Moudrost; novela O jedné pěkné paní, jménem Salomeny, a o jejím velmi netrefném manželu

2) poezie: O ženitbě; Boj Štěstí s neštěstím; Veršové o milovníku; Májový sen; Stesk na ženitbu

 zdroj : Wikipedie

 

Kateřina z Poděbrad ( 1441 - 1464)

Byla dcera českého krále Jiřího z Poděbrad a jeho první manželky Kunhuty ze Šternberka, první manželka Matyáše Korvína a uherská královna.V listopadu 1449 zemřela Jiřímu z Poděbrad první manželka, pravděpodobnou příčinou byl porod dvojčat, Kateřiny a její sestry Zdenky (Sidonie), pozdější saské vévodkyně.

Matyášovou první nevěstou byla Alžběta Cilli, která ale zemřela v dětském věku. 1. května 1461 se osmnáctiletý uherský král (od roku 1458) Matyáš oženil s mladičkou dcerou Jiřího z Poděbrad, který ho kdysi hostil v Praze. Svatba byla domluvena již na počátku roku 1458, měla podle strážnických dohod proběhnout během dalšího roku, ovšem trvalo několik let, než se mezinárodně-politická situace opět naklonila naplnění sňatku. Teprve v roce 1461 odjela Kateřina do Uher.

Na budínském dvoře patřil zřejmě do jejího okolí Janus Pannonius, jenž o Kateřině složil několik latinských epigramů. Bylo dokonce označen za "nejvyššího kancléře královny", ovšem jeho postavení v tomto úřadu je nejisté, neboť ex officio byl královniným kancléřem veszprémský biskup.

Tři roky po svatbě porodila Kateřina první dítě, které se ale narodilo mrtvé. Snad patnáctiletá Kateřina zemřela o několik dní později. Pochovaná byla v budínském kostele sv. Zikmunda.

Matyáš, jehož ctižádost měl brzy poznat i Jiří z Poděbrad, se snažil najít druhou manželku v okruhu středoevropských panovnických dvorů, ale po neúspěšných pokusech se nakonec oženil s Beatricí Neapolskou. Ani ta mu ale neporodila dědice, přestože se za králova života a zejména po jeho smrti stala důležitou figurou ovlivňující vnitropolitickou situaci státu.

Jediného nelegitimního potomka porodila Matyášovi Barbara Edelpöcková ze Steinu nad Dunajem. Když se postupem času ukázalo, že ani z Matyášova druhého manželství dítě nevzejde, pokoušel se pro syna Jana mezinárodně potvrdit legitimitu.

 

Zdroj : Wikipedie

 

Alén Diviš ( 1900 - 1956 )

Narodil se na statku Blato u Poděbrad v rodině správce Františka Diviše a jeho ženy Karolíny. Byl nejmladší z pěti dětí a byl pokřtěn jménem Karel. V roce 1911 se celá rodina odstěhovala do Prahy. V roce 1918 maturoval na gymnáziu v Ječné ulici. Studoval malířskou školu Josefa Boháče na Malé Straně. jeho spolužáky byli Marie Čermínová a Hedvika Zaorálková. Studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Emanuela Dítěte. V letech 1920-1926 pracoval jako úředník.

V roce 1926 odjel  do Paříže. Zde navštěvoval přednášky Františka Kupky a údajně studoval i na École des beaux-arts. Seznámil se s Daniel-Henry Kahnweilerem, který o něm informoval Vincence Kramáře. Díky němu Diviš záskal podporu Ministerstva školství. V Paříži se stýkal s Bohuslavem Martinů, Josefem Šímou, Františkem Tichým, Toyen a Janem Zrzavým. V roce 1930 se neúspěšně pokusil o přijetí do Spolku výtvarných umělců Mánes. V roce 1932 navštívil severní Afriku a obrazy z této cesty vystavoval v galerii Van Leer.

V roce 1939 po okupaci Československa a vzniku Protektorátu Čechy a Morava uprchli do Paříže další čeští výtvarníci a umělci (Hugo Haas, Adolf Hoffmeister, Maxim Kopf, Jiří Mucha, Antonín Pelc a jiní). Díky iniciativě Adolfa Hoffmeistera vznikl Dům československé kultury, kde řada českých umělců i bydlela. Po začátku druhé světové války byli obyvatelé domu dne 18. září 1939 zatčeni a po výslechu uvězněni ve věznici La Santé. Zde strávil Diviš více než pět měsíců . Po propuštění byl internován ve sběrném táboře v Roland Garros u Paříže a potom dále v Damigny v Normandii. Po útoku nacistického Německa na Nizozemsko a Belgii byli přesunuti na jih Francie do Bassens nedaleko Bordeaux. Když zaútočilo Německo na Francii, byl 20. června 1940 tábor rozpuštěn a Diviš se spolu s dalšími československými vězni vydal 23. června 1940 lodí do Maroka. Zde byli nejprve internováni v uprchlickém táboře Aïn Chock. Po týdnu byli propuštěni a žili (s Antonínem Pelcem a Maximem Kopfem) v Casablance a pokoušeli se získat povolení k vystěhování do Velké Británie nebo do USA. 14. listopadu 1940 byli ale internováni v koncentračním táboře Sidi el Ayachi. Zde Diviš onemocněl cholerou. 5. dubna 1941 mohli konečně odplout parníkem Capitaine Paul Lemerle. Po příjezdu do Fort-de-France na Martiniku dne 29. dubna 1941 byli opět internováni v táboře Lazaret. 17. května odpluli do USA a 29. května 1941 přistáli v New Yorku.

Zde se stýkal především s Bohuslavem Martinů a s manželi Macháčkovými. Žil ze skromné podpory československého konzulátu. V dubnu 1947 (po několika odkladech) odplouvá zpět do Evropy, do Prahy přijíždí 20.května 1947.

Po návratu navázal opět kontakty s přáteli (Vladimír Holan, Jaroslav Pečírka, Jaroslav Seifert, Bedřich a Oldřich Stefannovi, František Tichý, Hedvika Zaorálková). Časopis My 47 otiskl jeho vzpomínky na vězení Santé. Začátkem roku 1948 (od 30. ledna do 22. února) proběhla výstava jeho obrazů ve Vilímkově galerii. Na podzim 1949 vystavoval v galerii Ars Melantrich ilustrace k Erbenově básni Svatební košile. Tyto ilustrace vyšly knižně v roce 1952 v nakladatelství Vyšehrad. Komise Národní ediční rady ale nedoporučila vydání dalších částí.

V padesátých létech zdravotní problény Diviše vyřadily ze společnosti. V této době pracoval na ilustracích k povídkách Edgara Allana Poe a na biblických motivech.

 Zdroj : Wikipedie

 

Marta Kubišová ( * 1942)

Tatínek pracoval jako kardiolog, její maminka nejdříve zůstávala v domácnosti, později však prodávala gramofonové desky v Celetné ulici v Praze. V roce 1952 se rodina přestěhovala do Poděbrad. Protože se po absolvování gymnázia nedostala na vysokou školu, nastoupila do práce v Poděbradských sklárnách. Svou pěveckou kariéru začala s taneční skupinou, která v Nymburce zpívala při odpoledních čajích. V roce 1962 se dostala v soutěži "Hledáme nové talenty" až do finále. V roce 1962 ztratila svou práci ve sklárnách a přihlásila se na konkurz do Stop divadla v Pardubicích. V roce 1963 přešla do plzeňského Divadla Alfa (inscenace Ukradený měsíc od Ludvíka Aškenázyho, Černej sen). V září 1964 se dostala díky Janu Schneiderovi do pražského divadla Rokoko, kde premiéru mělo toho podzimu pásmo Jana Schneidera Chan & Son. Spolupráci s Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou začala v prosinci 1965, kdy připravovali představení Čekání na slávu. V roce 1967 vyhrála poprvé Zlatého slavíka. Její píseň Modlitba pro Martu se stala při okupaci vojsk Varšavské smlouvy 1968 symbolem národního odporu, 1. listopadu téhož roku vzniklo populární trio Golden Kids (Marta Kubišová, Václav Neckář, Helena Vondráčková). Roku 1969 vyhrála svého druhého Zlatého slavíka a vdala se za režiséra Jana Němce. O rok později opět vyhrává Zlatého Slavíka, avšak cenu musí převzít v ústraní redakce časopisu Mladý svět kvůli začínající normalizaci. Poslední vystoupení Golden Kids se konalo 27. ledna 1970 v Ostravě.

Od února 1970 měla zakázanou uměleckou činnost. Záminkou je údajná pornografie Kubišové, která je dokazována třemi fotomontážními fotografiemi. Později žalobu u soudu na ředitele Supraphonu Hrabala, který za účelovou pomluvou stojí, sice vyhraje, ale k obnově činnosti si musí počkat 20 let na pád komunismu.

V osmém měsíci rok nato potratila a prožila klinickou smrt. Po manželově emigraci do USA se podruhé vdala za režiséra Jana Moravce. Podpisem Charty 77 se její stíhání a sledování StB ještě přitížilo. Dne 1. června 1979 oslavila narození dcery Kateřiny. Dne 10. prosince 1988 vystoupila po dlouhé době na veřejnosti na demonstraci při příležitosti 40. výročí vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv. Dne 21. listopadu 1989, v době Sametové revoluce, zpívala z balkónu Václavského náměstí svou Modlitbu pro Martu a také československou státní hymnu. Poté následovala reedice alba Songy a balady a už v roce 1990 studiové nahrávky a samostatné koncerty. Od roku 1991 spolumoderuje Adventní koncerty a od 1992 zase pořad Chcete mě?. O dva roky později se vrací společně s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem ve společném vystoupení v Golden Kids Comeback. Dne 28. října 1995 obdržela od prezidenta Václava Havla Státní vyznamenání – medaili za zásluhy. Adam Georgiev vydal její biografickou knihu Chytat slunce v roce 1995. V říjnu 2002 převzala na Pražském hradě Svatováclavské vyznamenání. O tři roky později vyšla její druhá biografická kniha Asi to tak sám Bůh chtěl od Luboše Nečase.

Již několik let je její domovskou scénou pražské Divadlo Ungelt, kde pravidelně připravuje svoje recitály. Zde účinkovala také v komorním muzikálu "Líp se loučí v neděli" a její výkon byl oceněn cenou Thálie. V roce 2005 vychází Martě novinkové album "Vítej, lásko", které kompletně texty opatřil Jan Schneider.

Zdroj : Wikipedie